Antika (7-4 stol PNL)

Charakter období:

7-4 stol PNL v řecké oblasti jsou městské státy (tzv. Polis) které jsou samosprávnými celky. 80 % obyvatelstva jsou otroci, kterým vládne zbylých 20 % - svobodní občané (pouze muži). Ti se mohou podílet na veřejném životě – tj. vzdělávat se, diskutovat, volit, vládnout apod. Naopak by se občan neměl zabývat (dle Aristotela) podřadnými – manuálními pracemi, které náležejí otrokům a jakoukoliv činnost vyvíjet nikoli z nutnosti (mít peníze na obživu) ale z vlastního zájmu či ze zájmu státu. Jsou vychováváni k tomu, aby byli dobrými občany polis a k tělesné zdatnosti a uměli bojovat – šlo o nutnost pro udržení otroků v nízkém postavení a pro udržení státu proti nepřátelům.

Antickým ideálem člověka je tzv. Kalokagathía:  což znamená Krása (kalos) a Dobro (agathos). Člověk měl být krásný a dobrý, mělo jít o soulad duševní krásy - dobra s tělesnou krásou. Proto se výchova směřovala na rozvoj člověka po stránce tělesné (pohyb, zdatnost) i duševní (umění, moudrost). Díky tomuto ideálu vzniklo v tomto období velké množství uměleckých děl a filozofických spisů.

Výchova občanů směřovala k tomu, aby jedinci byli schopní se podílet na veřejném životě, aby byli aktivními a spokojenými občany státu, aby byli harmonickými osobnostmi, které mají umělecké cítění. Byla to tedy výchova pro aktivní život.

Antickou výchovu charakterizují dva výchovné systémy, Spartský a Athénský. Ty vznikly v těchto městských státech, avšak jiné městské státy se jimi inspirovaly a používaly obdobné výchovné systémy (např. spartský systém využívali na Krétě)

Je nutno říci, že mluvíme-li o antické filozofii, máme na mysli mnohem více věd, než co dnes pod filozofii spadá. Řečtí filozofové ve svých spisech hovořili o výchovných zásadách, o politice nebo také o sociologii a psychologii a samozřejmě také o otázkách filozofických.

Spartský výchovný systém

Sparta byl stát, kde otroci vznikli z původních obyvatel, které si Sparťané podrobili. Bylo třeba otroky udržovat ve strachu, aby se nevzbouřili (pořád jich bylo mnohem více než Sparťanů). Sparta byl vojenský stát, který hodně dobýval jiná území, potřeboval proto také mnoho vojáků.

Charakteristika výchovy:

• Výchova je pro Spartu veřejným zájmem, zajišťuje a financuje ji stát
• Výchova směřuje zejména k rozvoji tělesné zdatnosti a vojenské způsobilosti
• Velmi se ve výchově lpí na disciplíně
• Je podporována a vyžadována úcta ke starším a pro život praktické ctnosti (skromnost, statečnost, zodpovědnost...)

Systém výchovy:

• Narození: výběr zdatných jedinců (neduživí, nevyvinutí – házeni do propasti)
• Do 7 l. Výchova v rodině
• 7-18l. Ústav: tělocvik, zacházení se zbraní, zkoušky těl zdatnosti. Výchova v družinách, tělesné tresty mravní výchova, disciplína
• 18-20l. Efebie: vojenská průprava
• 20-30l. Vojenská služba
• Vychovávány byly i spartské ženy (jiným systémem) k tomu, aby byly dobrými matkami bojovníků.

Inspirace:

Spartským výchovným systémem se inspiroval Hitler a jeho nacistická výchova. V češtině se občas říká, že má někdo doma spartánskou výchovu. To znamená drsnou, tvrdou.

Přemýšlet můžeme např. nad těmito otázkami

• Je dobré ve výchově uplatňovat disciplínu a pevný řád? Proč ano/ne? K čemu směřuje?
• Co je lepší, pokud je výchova zajišťována státem nebo soukromými činiteli?
• Jak ovlivní vývoj jedince, je-li dlouhodobě veden k tělesné zdatnosti, otužilosti?

Athénský výchovný systém

Athény byly obchodním centrem Řecka. Otrokem se člověk zde stal na rozdíl od sparty tím, že se zadlužil. Výše majetku zde určovala společenskou třídu. V tomto městě se velmi rozvíjela mimo obchodu i umělecká oblast a filozofie. I zde bylo důležité vychovávat občana k občanské aktivitě, lásce k polis. Nezapomínejme, že se lidé v městských státech znali, jejich demokracie tedy vycházela z přímé zkušenosti s ostatními, politice se věnoval téměř každý občan.

Charakteristika výchovy

Vzdělávat se mohou pouze svobodní občané, výchova je v soukromých rukou, stát ji nijak neorganizuje ani neupravuje. Za výuku se platí školné. Ženy se vzdělávají doma (domácí práce, zpěv, tanec), v chudých rodinách se muži učí řemeslu. Cílem výchovy je dobrý, aktivní, blažený život ve ctnosti a kráse… Naopak výchova k práci zde podporována nebyla, práce patřila mezi nečisté činnosti, které se svěřovaly otrokům.

Do 7l. v rodině

7-14l. 2 druhy škol nebo soukromý vychovatel  (většinou umělecké směry)– v zámožnějších rodinách

Školy gramatistů (čtení, psaní počty)

Školy kitharistů (hudba, zpěv, poezie)

½ výuky se vždy věnovala hrám, zápasu, sportům

Výuka byla individuální, každý žák se věnoval svému studiu – na jiné urovni a v jiném tématu, učitel mezi nimi přecházel.

14-16l. Palaistra – zápasnická škola: míčové hry, pětiboj, běh, plavání, skok, disk, kopí..

16-18l. Gymnasion- gymnastika, jízda na koni, besedy s předními občany Athén, politika, literatura, filozofie

18-20l. Efebie – vojenská výchova: ovládání zbraně, služba v posádkách ale také politika, literatura, filozofie.

Inspirace

Athénskou výchovou se inspirovalo mnoho systémů, vracela se k ní renesance a množství myslitelů. Dnes můžeme přemýšlet např. nad těmito otázkami?

• Jak člověka rozvíjí umění a umělecká výchova? V čem umělecká výchova rozvíjela obyvatele Athén? Co jim dávala? Proč je na ni v dnešních školách kladen tak malý důraz?
• Jak výchova ovlivňovala politickou angažovanost na správě polis? Je výchova k občanství důležitá? Proč? Co člověku přináší?

Platón (427-327PNL)

Jeden z řeckých filozofů, byl žákem Sokrata. Inspiroval se jeho tzv. „porodní (dialogickou)metodou“ kdy se k poznání a pochopení přichází prostřednictvím dialogu. Jedinec pomocí logiky a přemýšlení nad otázkami druhého člověka dochází k poznání. Aby něco pochopil, musí se sám účastnit svého poznání a aktivně se zajímat, přemýšlet nad informacemi. Proto Platón své spisy psal formou dialogu, kdy jeden klade otázky a druhý uvažuje nad odpověďmi.

Své názory na výchovu vyslovil ve spisech Ústava a Zákony. Založil školu zvanou Academie. V této škole se konalo vyučování určené pro veřejnost a dále výuka určená pro užší kruh vzdělanců. Kladl důraz zejména na filozofii a politický význam výchovy.

Platónova filozofie:

Platón patří mezi idealisty. Podle něj svět, ve kterém žijeme – který vidíme, cítíme je proměnlivý – nepravý. Pravým světem jsou věci trvalé platnosti – dobro, krása. Abychom dokázali najít opravdové dobro, musíme se oprostit od věcí, které vidíme, které se mění, a jít pod jejich povrch – hledat co je jejich základem, hledat co je smyslem věcí. Tyto myšlenky vykládá v tzv. „podobenství o jeskyni“ (čti: Ústava kap. 7)

Člověka, který se dokáže oprostit od toho, co vidí a spolehne se na svůj rozum, člověka, který hledá ideji dobra, nazývá Platón filozofem.

Platónova idea státu postavená na specifickém vzdělávání vládců:

Ideální stát je dle Platóna takový, kterému vládne filozof. Nejde mu o peníze ani o moc. Je schopen nazírat opravdové dobro a díky tomu bere vládnutí státu nikoli jako moc nad ostatními, ale jako povinnost vůči státu a jeho občanům. Proto moci nezneužívá, ale vládne tak, aby byl prospěšný celému státu a jeho občanům. Takového vládce je nutno pečlivě vybrat a vychovat. Potřebuje bystrý rozum, dobrou paměť (aby se neučil těžce), píli, statečnost.  Vzdělávat by se měl ve válečnictví, matematice, geometrii, dialektice (=filozofii) – do 30 let.. Nějaký čas by měl prožít mimo polis a věnovat se dialektice a dále nějaký čas se podílet na správě obce a být jejím aktivním občanem. Teprve poté se může stát jejím správcem – vládcem (cca kolem 50 let věku). Je vzdělán ve filozofii a většinu života již má za sebou a tudíž se nenechá zviklat touhou po moci ani penězi. Zároveň je zkušeným a bystrým pozorovatelem dění ve světě a v polis, dokáže se správně rozhodovat. Také vychovává své nástupce. Filozof-správce státu vzniká ze skupiny nejlepších strážců – viz níže.

Pod tímto filozofem-správcem je skupina lidí, kteří jsou strážci polis. Mělo by jít o bojovníky, kteří jsou oddaní polis, jsou odvážní, zruční ve válečnictví, střídmí, nelpí na majetku a ani žádný nemají (majetek by je mohl strhnout k touze po moci a tak by mohli být ohrožením pro rovnováhu v polis). Chrání polis před nepřáteli, dobývají nová území. Vzdělání bojovníků probíhá podobně jako vzdělání vládců – ale končí ve 30l.

Poslední třídu zastupují rolníci, řemeslníci, obchodníci. Těch je nejvíce, zajišťují materiální stránku obce – jídlo, oděvy, nábytek apod.

Jednotlivé třídy jsou prostupné. Ze třídy řemeslníků se může zrodit strážce, správcův syn může být rolníkem. Platón nevyjímá ve svém vzdělávacím systému ani ženy – také jím mohou projít.

Významné charakteristiky Platónovy výchovy

• Měla by být podřízena zájmům státu
• Mělo by jít o harmonický rozvoj člověka. Tedy tělesné (gymnastika – rozvíjí tvrdost, drsnost) i duševní stránky člověka (umění rozvíjí jemnost, citlivost), tak aby tyto ctnosti byly v rovnováze.
• Učení by nemělo být nucené („Žádné nauce se svobodný člověk nemá učiti otrockým způsobem“), mělo by vycházet z přirozenosti jedinců – podle toho, kdo se k čemu hodí.
• Nejvyšším cílem výchovy není směřování k užitečnosti ve světě, ale k chápání a nazírání dobra – k životu ve ctnosti a v harmonii.
• Platón hojně klade důraz na dobré vzory. Jedinci by měli být vychováváni osobami, které jsou pro ně dobrými vzory – mají potřebné ctnosti, dovednosti a schopnosti jejich třídy. Naopak by se neměli setkávat se špatnými vzory, měli by od nich žít odděleně (výchova ochránců by měla probíhat odděleně od zbabělých či majetnických osob apod.).
• Klade důraz i na hru v dětském věku – měla by směřovat k budoucí činnosti. Př. Dítě rolníků by si mělo hrát s napodobeninami rolnického náčiní.

Skupinová práce odpovědi: (1H.16.1.2013)

P1: Smysl výchovy v městském státě: proč, k čemu

Smyslem výchovy bylo vychovat řemeslníky a rolníky, kteří budou zajišťovat materiální základ obce, bojovníky kteří obec ochrání a vládce, kteří jí budou moudře vládnout. Vládcům je věnována největší péče. Výchova tedy měla napomáhat dobrému fungování státu.

P2: Cíl výchovy: Proč a k čemu vychovávat

Cílem výchovy by měl být vzdělaný filozof, dobrý řečník, který se ujme vlády nad polis a takový který se dále bude starat o podobnou výchovu svých následovníků i občanů obce.

Inspirace

Platónovy spisy jsou předmětem mnoha pokračovatelů – ve středověku i novověku. My můžeme přemýšlet například nad těmito otázkami:

• Je důležitější vychovávat k dobru a ctnosti, která není vždy užitečná a výhodná pro člověka, nebo je důležitější vzdělávat zejména v užitečnosti?
• Souhlasil bys s tím, že osobám, které vládnou je potřeba dát jiného vzdělání – filozofického, než osobám které se budou věnovat řemeslu? Jaký máš názor na vládce, který neusiluje o moc, ale svoji vládu bere jako povinnost k obci? Je to lepší nebo horší a proč si to myslíš?

Aristoteles (384-322PNL)

Byl Platónovým žákem – studoval a později vyučoval na Akademii, vychovával A. Makedonského. Během svého života se věnoval různým vědám. Sám založil školu Lykeion (lyceum), která se věnovala logice, rétorice, estetice a politice.

Napsal mnoho knih, o výchově se zmiňuje v Etice Nikomachově a v Politice.

Aristotelovy filozofické názory související s výchovou

Aristoteles tvrdí, že má-li člověk být dobrým občanem musí mít náležité ctnosti. Ty jsou  základem dobra. Ctnostným je ten, který užívá ctnosti ne proto, aby z ní měl užitek, ale z čisté potřeby ji užívat. (př. spravedliví bychom měli být stále, ne jen když se nám to hodí). Mezi ctnosti řadí: spravedlnost, statečnost, odolnost (aristoteles to nazývá otužilost, ale ta dnes je pojímána trochu jinak), střídmost (aristoteles: uměřenost) a filozofie ( v tomto pojetí =láska k moudrosti, můžeme hovořit také o lásce ke vzdělání, touze po poznání). Tyto ctnosti je nutné nejen mít, ale také užívat – tedy prokazovat jednáním. V tom je rozdíl od Platóna, který tvrdí, že stačí vědět co je dobré, ale Aristoteles tvrdí že je nutné ještě dobré také konat.

Aristoteles tedy požaduje silnou vůli (odolnost, střídmost, odvahu) ale také velkou rozumovou dovednost (spravedlnost, filozofii).

Otázka svobodných občanů

Aristoteles dělí lidi na svobodné občany a otroky. Svobodný občan je takový, který dokáže „ovládat svou svobodu“ tedy být ctnostný a uvědomělý. Otroci naopak jsou ti, kteří jsou raději vedeni, tedy ti, kteří nejsou dostatečně samostatní na to, něco zvládnout bez vedení. Otroci dle Aristotela potřebují být vedeni. Být svobodným občanem neznamená, že může bezmezně panovat otrokům. Naopak pán měl by být sice přísný (je-li to nutné), ale měl by být s otroky v přátelském vztahu. 

Jakékoli práce, které jsou nutné (k obstarání obživy aj.), jsou podle Aristotela otrocké. Svobodný člověk – aby si udržel svoji svobodu – by je neměl vykonávat. Děláme-li činnosti které „musíme“ jsme otroky, děláme-li věci které chceme – pak jsme svobodní. Přesto však to, co chceme, nesmí, překračovat navyklé ctnosti. Proto je potřeby si navykat ctnostem, abychom ve volném čase mohli jednost svobodně a nikoli otrocky.

Aristotelovy výchovné názory

Aby polis mohla fungovat, co nejlépe potřebuje vychovávat ctnostné lidi. Ctnostnými se lidé stávají třemi prostředky: Přirozeností, zvykem a rozumem. Přirozeností můžeme rozumět dnes genetickou informací – tedy tím co je nám vrozené. Aristoteles se ve svých názorech často odvolává na přirozenost: popisuje, jak určitý jev probíhá ve světě zvířat, nebo jak některé věci jsou podle něj přirozenou součástí společenského řádu (v jeho době například, to, že někteří jsou otroky a jiní svobodní občané přisuzuje přirozenému rozdělení lidských kvalit).

Zvykům se jedinec učí v nejranější výchově zejména v rodině – do 7 let. Zde je potřeba vyprávět mýty, dávat dětem vhodné hračky, vhodné vzory, (neměli by se setkávat např. s otroky), neměli by se setkávat s neslušnými gesty, slovy, oplzlostmi – vzdalovat od mládeže všechno špatné co mají tendenci napodobovat. 5-7 let děti chodí do školy – účastní se výuky jako pozorovatelé, sami se zatím neučí.

7-14 let: škola. Ještě stále pěstuje návyky. Ve škole se učí hudbě, výtvarnému umění, tělocviku, gramatice

14-21 let Škola: Zde by mělo jít o rozumový a mravní rozvoj, přičemž mravní rozvoj je na 1. místě. Mělo by se učit jednak to co je účelné ale také to co je krásné.

„Jest tedy zřejmo, že jest jakési vzdělání, které se má synům dát ne proto, že by bylo užitečné nebo potřebné, nýbrž proto, že je ušlechtilé a krásné.“ (Politika, Kniha osmá kap. 3)

Učí se muzika, věda, filozofie, rétorika, četba básní, etika + tělesná cvičení, diety a pohlavní zdrženlivost.

Významné charakteristiky Aristotelovy výchovy

• Stát by měl výchovu sám organizovat a pečovat o ni, určovat co je dobré a co ne.
• Vychovávají se pouze svobodní občané, ženy ani otroci ne.
• V prvních letech je potřeba vytvářet správné návyky – směřovat ke ctnostem a vyvarovat se setkání s nevhodnými osobami, předměty. V další fázi je potřeba rozvíjet zejména rozumové poznání které vede nejen k realizování dobrých mravů ale k pochopení jejich významu.
• Klade důraz na umělecký rozvoj – nejen rozvíjet co je užitečné ale hlavně co je krásné.
• Aristoteles prvně přemýšlí o psychologických charakteristikách dítěte.

Skupinová práce odpovědi: (1H.16.1.2013)

A1: Smysl výchovy v městském státě: proč, k čemu

Výchova měla vychovat svobodného, aktivního a rozumného občana který se bude podílet na dění ve státě, stát pro něj bude důležitý (vlastenectví) a který ve státě bude žít pro dobro své i státní.

(AS)

A2: Cíl výchovy: Proč a k čemu vychovávat

       Podle Aristotela bylo důležité vychovávat k ctnosti. Protože jedině ctnostný člověk , ten který je přirozený, rozumný, spravedlivý, střídmý, statečný a filozofem, dokáže vést svobodné občany a otroky. Všechny tyto ctnosti je nejen nutné mít, ale také je umět uplatnit. Otroci musí být vedeni přísně,(je-li to nutné), ale jejich pán by měl být s otroky v přátelském vztahu. Toto všechno přispívalo k tomu, aby Polis mohla fungovat co nejlépe. Aristoteles klad hlavně důraz na umění ve výchově. Rozvíjet to, co je užitečné, ale i to co je krásné.

Chmelíková, Kodlová a Kabelová.

A4: Jak by měl stát pečovat o výchovu ve státě?

Aristoteles podobně jako jeho učitel Platón zdůrazňuje to, aby se do výchovy dětí zapojili všichni společně. Nejenom rodiny, ale také okolí a ti, co na ně působí. Výchova by měla probíhat veřejně, aby se na ní všichni podíleli. Pečovat o výchovu ve státě by se mělo tak, že výchova bude probíhat veřejně a nikoliv soukromě. Aristoteles chtěl, aby se všechny děti vychovávaly podle stejných osnov (aby měly stejné předměty). V obcích by měla být taková výchova, jakou stanovila ústava. Mládež by se neměla vyučovat předmětům dle vlastní volby.

Aristoteles také uvažoval v souladu se svým učitelem, že chlapcům z vyšších společenských vrstev by se mělo věnovat více výchovné péče. Výchova dívek není nutná. Otrokům by měla stačit jenom průprava k fyzické práci.

Aristoteles si hodně vážil ctností člověka - tak rozlišoval ctnosti mravní (střídmost, štědrost, statečnost), ctnosti společenské (spravedlnost, přátelskost) a ctnosti rozumové (moudrost) - podle něho by měl, takhle být vychovaný člověk. Podle toho, jak jsou občané ctnostní, tak e pak i stát se projevuje jako ctnostný stát. Občané museli být přesvědčeni, že jsou významnou částí obce, aby díky tomuto přesvědčení vykonávali co nejlépe svoji funkci na kterou jsou zaměření. Museli mít jen jedno zaměření (řemeslo apod).

Markéta Hruboňová, Hana Grünesová, Anežka Volovárová

A5: Umělecká výchova – proč ji zařazovat?

   Proč se vlastně zabývat uměleckou výchovou? Aristoteles se domnívá, že umění nás směřuje  k ctnostem, podobně  jako tělocvik, který vytváří a vyvíjí naše tělo. Umění utváří naši povahu, tím že nás navyká k radosti, k rozumnosti, ke dobré správě života atd.…

   Umělecká výchova je pro nás jako gramatika = a to např.: zaměstnání, slouží k rozvíjení talentu, dovedností, k hobby atd.… Už Homér to sdělil ve své tvorbě: „Nýbrž toho, koho lze zvát k hostině skvostní pěvce, by zpěvem ducha všech blažil.“ A nebo Odysseus: „ Když jsou hosté v domě a slyší pěvcovu píseň sedíce pospolu v řadách“ = oba dva umělci, tím chtěli říct, že když bude „umělecká výchova“ v našem životě, tak život bude lepší a budeme ctít druhé!.  

Petr Voborník a Stanislav Sivák 1.H  16.1. 2013

A6: Jak se staví ke spartskému systému výchovy?

Tvrdil, že helénské obce, které v této době měly nejlepší pověst zřízen (tj. i sparta), nepřihlíží k zákonům a způsobům výchovy. Odchýlili se od své ústavy pouze k věcem, které slibují užitek a zavedli vše k moci a válce. (tedy bojovat a tím získávat moc nad druhými)
Sparťané vládli nad mnohými, protože byli vycvičeni proti nebezpečí: a přece je známé, že Sparťané v této době nebyli šťastní a jejich zákonodárce nebyl dobrý. Zákonodárce nelze chválit, protože učinil vládu silnou k nadvládě nad sousedy. Je totiž jasné, že by se pak každý občan pokusil o to, aby mohl vládnout nad vlastní obcí. (což obci rozhodně nepomůže, když každý bude bojovat o vládu nad ostatními)

Úkol zákonodárců záleží na tom, aby lidem vštípil jen ty zásady, které jsou blahodárné pro život veřejný, tak pro život soukromí.
Válečný výcvik se nemá pěstovat proto, aby se zotročovali nevinní, ale proto, aby neotročili jiným. Aristoteles byl přesvědčený o tom, že každý občan nenáleží sám sobě, ale všichni občané náleží obci, protože každý je součástí obce, ve které žije. Musí tedy pečovat o každou část obce a o celek obce. Chválil Sparťany kvůli tomu, že se starají o výchovu mládeže velmi pilně a že je u nich výchova věcí veřejnou a nikoli soukromou.

(Zpracovali : Michaela Svobodová , Martina Vaňková , Michaela Dudková )

Inspirace

• Je dobré děti udržovat stanou od „nevhodných témat“ aby jim nepřivykaly a neučily se špatnými vzory, nebo je lepší ukazovat svět jaký je?
• Jak vychovat člověka aby byl ctnostným – je cesta skrze pevné návyky v ranném věku a rozumové poznání a umělecký rozvoj ve starším věku ta, která ctnosti zprostředkuje?
• Jsou Aristotelovy ctnosti významné i pro člověka dnešního světa?
• Učíme se pro užitek nebo pro krásu, schopnost, znalost samu o sobě? Co je pro lidský život důležitější: být dobrý pracovník, nebo být dobrý člověk?

--------------------------------

Zdroje:

• ARISTOTELÉS,. Politika. 3. vyd. Praha: Rezek, 2009, 323 s. ISBN 978-80-86027-30-2.
• JUN, Vladimír Jůva sen. Stručné dějiny pedagogiky. 4., rozš. vyd. Brno: Paido, 1997. ISBN 80-859-3143-5.
• PLATÓN,. Ústava. 4., opr. vyd. Překlad František Novotný. Praha: OIKOYMENH, 2005, 427 s. Platónovy dialogy, sv. 18. ISBN 80-729-8142-0.
• ŠTVERÁK, Vladimír a Milada ČADSKÁ. Stručný průvodce dějinami pedagogiky. 2. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 1999, 98 s. ISBN 80-718-4797-6.
• ŠTVERÁK, Vladimír. Dějiny pedagogiky I., Praha:SPN 1983.