19. stol. Čas strojů a vědy
19. století je charakteristické obrovským rozvojem vědy a techniky. Roku 1765 to nastartoval vynález parního stroje a za ním už pokračoval rozvoj industriální výroby ve fabrikách, rozvoj železniční dopravy a první užití elektřiny. Rozvoj průmyslu však generuje obrovské množství sociálních problémů. Majitelé fabrik zaměstnávají v naprosto nevyhovujících podmínkách malé děti a ženy. Chudí pracují ve velkých továrnách až 16 hodin denně za mzdu, která je na hranici živoření, bydlí v mizerných domcích na okrajích velkých měst. Města jsou zavalena vzdušným znečištěním z továren.
Francie prochází Napoleonskými válkami do r. 1815, mnohé země zasahují národnostní zájmy – u nás probíhá Národní obrození. Významná je vlna národních bouří kolem roku 1848.
Pozitivismus: (zakladatel A. Comte) Myšlenkový směr, podle kterého je jediný správný vědecký postup tento: Své poznání můžeme odvozovat pouze od našeho smyslového vnímání-tedy toho co lze pozorovat. Musíme se dívat objektivně na realitu a nevymýšlet si myšlenkové konstrukce. Je zde tedy patrná snaha vytvářet vědu na základě opravdu vědecky podložených důkazů a ne jen domněnek a logických vývodů. Každá teorie by podle pozitivismu měla být podložena opravdovým výzkumem, pokusem, - tzv empirickým zkoumáním, který by dokládal platnost teorie.
V umění se setkáváme s romantismem – bojem jednotlivce proti společnosti, obdivem k tragickým a heroickým osudům třeba i vyděděnců společnosti, obdivem ke starým tajemným místům, hradům aj. Od 50 let pak přechází v realismus – snaha zobrazovat svět tak jak opravdu je (ideje realismu úzce souvisejí s rozvojem Pozitivismu)
Johan Heinrich Pestalozzi (1746-1827)
Tento muž se hlouběji věnoval otázce sociálně slabých – chudých lidí. Svůj život zasvětil snaze pomoci chudým, osiřelým dětem, které se musely živit žebráním. Pomáhal nejen psaním knih ale hlavně vlastní prací s těmito dětmi a zakládáním útulků. Sám pět let na svém statku vychovává osiřelé děti, aby se dokázaly věnovat polním pracím a živit se jinak než žebráním. Záměrně v inspiraci z Rousseaua a Fyziokratismu volí k výchově dětí venkov a přírodní prostředí. (Fyziokratismus= myšlenkový směr který tvrdil, že půda a zemědělská výroba je hlavním bohatstvím národa je potřeba se o ni starat)
Tvrdí, že hlavním původcem bídy je zaostalost a nedostatečná výchova.
Ve výchově zastává názor, že je potřeba vychovat jedince po duševní tělesné i mravní stránce k tomu, aby si dokázal sám pomoci. Tedy aby nebyl závislý na druhých. Nevěří (jako např. Rousseau) že člověk je od přírody, od narození dobrým, ale tvrdí, že je potřeba člověka vychovávat. Tedy probouzet výchovou rozum a duševní život jedince, aby nebyl jen „zvířetem“ ale rozumným tvorem.
Cílem mravní výchovy je pak člověk, který dovede svobodně užívat svou vůli (tedy odpovídá sám za své činy a dovede sám sebe řídit) v prostředí životní praxe: tedy pro dobro rodiny, školy, obce.
Pokládá základy moderní pedagogiky, navazuje na Komenského a Rousseaua. V jeho škole učí elementárním (=základním) pojmům tak dlouho, dokud si je opravdu a plně neosvojí všichni žáci. Neučí ve stanovených osnovách a škola není rozvržena do tříd podle věku, straší nebo nadanější děti využívá k tomu, že učí děti mladší, žáci pracují ve skupinách podle svého zájmu o nějakou věc.
Inspirace:
Může výchova a vzdělání pomoci problémům 3. Světa – například v chudých rozvojových zemích stíhaných epidemiemi aids, nebo vedených vojenskými diktaturami?
Může výchova a vzdělání působit na člověka tak, aby se díky ní dokázal sám o sebe postarat a nebýt závislý na ostatních? Ano / ne Proč? Jak?
Johan Fridrich Herbart (1776-1841)
Tato postava je proklínaná i milovaná. Herbart byl Německým filozofem a pedagogem, který se věnoval výuce na gymnáziu a na univerzitách.
Navrhl metodu výuky (tedy didaktický systém) která popisuje jak má učitel postupovat při výuce. Tato metoda se po jeho smrti ujala a byla zvláště v Německých zemích a Rakousku – Uhersku přijala za naprosté dogma (ačkoli to pravděpodobně nebylo záměrem autora) a začala se bez rozmyslu praktikovat. Byla zjednodušena a používána bez ohledu na původní smysl a obsah této metody. To je hlavní důvod, proč je Herbart často odsuzován. Toto zjednodušené používání Herbartovy metody se nazývá herbartismus, avšak jde spíše o překroucení Herbartových zásad, než o jejich naplňování.
Herbart sám se pokoušel dát pedagogice vědecké základy a jako takovou ji vyčlenit jako samostatnou vědu. Tvrdí že pedagogika musí vycházet ze dvou jiných věd: z Psychologie a Filozofie – Etiky. Filozofie dává pedagogice cíle (říká, k čemu by měla edukace vést, směřovat) a psychologie poskytuje prostředky a metody jak k tomu dospět.
Jeho koncepce vyučování je postavená na práci s představami. Herbart tvrdí, že základem poznání je představa. Jedinec si již od mala osvojuje různé představy o světě. Úkolem vyučování je rozšířit množství představ, obohatit je o další pojmy a vytvořit v hlavě dovednost tyto pojmy třídit (analýza/syntéza).
Postup výuky dle Herbarta
- Výuka by tedy měla probíhat tak, že učitel nejprve vysvětluje látku, ukazuje názorně – vytváří představu. Jedinec pozoruje, analyzuje, všímá si. Tomuto stupni říká Herbart „Jasnost“. Př. Učitel ukazuje elektrický výboj a vysvětluje, jak funguje.
- „Asociace“: jedinec by si měl nově vzniklou představu spojit s představami které již v hlavě má a to formou diskuze s učitelem. Př. Učitel se ptá, kde už něco takového viděli. Žáci odpovídají, že viděli blesk. Co se stane, když blesk uhodí do domu? Žáci: Shoří. A do jakých objektů nejčastěji uhodí? Do vody…
- „Systém“: Úkolem žáka je, aby našel nějaká pravidla fungování pozorovaného jevu, zobecnil to, co viděl na příkladu na nějaký obecnější jev, aby pochopil souvislosti. Př. Učitel chce vysvětlit po žácích co je to elektřina. Co elektřinu vodí dobře? Jsou nějaká pravidla na to jak zacházet s elektřinou, aby nám neublížila?
- „Metoda“: Žáci s učitelem procvičují to, co znají, snaží se to využít v praxi, povádějí samostatná cvičení a pozorování.
Herbart tak ukazuje, že osvojování znalostí musí postupovat podle určitých kroků: Vysvětlení jevu, pochopení kde se s ním setkávám – zobecnění, formulace pravidel – využití v praxi.
Herbart mluví i o kázni. Jejím cílem je „učinit vůli poddajnou, ohnout ji“. Avšak kázeň chápe pouze jako „nutné zlo“, které je potřeba, aby žák byl doveden k učení i v případě že nechce. Navíc kázeň lze udržovat podle Herbarta: přiměřeným zaměstnáním, autoritou a láskou a dozorem bez zákazů a vyhrůžek.
Přirozenou pozornost (tedy, že ho něco zajímá) žák nedokáže udržet stále a je nutno ji přitahovat prostřednictvím odměn a trestů. V zásadě požaduje také odměny a tresty za dobré nebo nevhodné chování či práci. Osobně se domnívám, že z tohoto přístupu se překroucením původního záměru v Čechách vyvinula škola, která hodně bazíruje na kázni a klasifikaci skrze známky.
Herbart dále požaduje, aby každý vychovatel znal dobře individuální charaktery svých chovanců a jim výuku přizpůsoboval (v zásadě požaduje psychologickou odbornost pracovníků a respekt k individualitě žáka). Nechce, aby všichni byli bráni „stejným metrem“, ale aby si každý vychovatel vytvářel ke svým žákům individuální vztah autority a lásky, vzájemného respektu. Právě tuto hodnotu herbartismus opomíjel a často využíval stejnou šablonu na všechny.
Herbart také požaduje, aby učitelé měli patřičné vzdělání.
Inspirace:
Jakou roli hraje představa v naší schopnosti se učit? Pomáhá představa pochopení? Jak se vytváří?
Je tvrdá kázeň prostředkem, který pomůže soustředit se na výuku? V čem omezuje a čemu pomáhá? Může jedince rozvíjet?
Měl by pedagog znát a respektovat individualitu svých žáků včetně odlišného hodnocení, nebo je pro učení lepší mít pro všechny stejná měřítka? Který přístup je výhodnější pro učení? Který je spravedlivější?