Jean Jaques Rousseau

Jean Jacques Rousseau (1712-78)

Rousseau působil v oblasti Francie a Švýcarska, výrazně ovlivnil mnoho dalších pedagogů i výchovu v mnoha rodinách svým spisem Emil čili o výchově, který měl v tehdejší době velmi převratný ráz. Rouseaův život se vyznačoval přechody mezi katolictvím a protestantstvím, chorobou trávicího traktu, neustálým stěhováním před jeho zapřísáhlými nepřáteli, a dlouhým životním vztahem s ženou, s níž nebyl oddán (vzali se až ke sklonku života). Přes názory o výchově dětí v rodině své děti dal do nalezince – tak to vyžadovala dobová móda – a později tohoto skutku velmi litoval. Většinu života prožil v ústraní, miloval přírodu a venkov.

Filozofický pohled na svět

Pro Rousseaua byla společnost, ve které žil zkažená. Morálka byla pokřivená touhou po moci nad jinými lidmi a ve vztazích mezi lidmi dominoval vztah poddaný – pán. Společnost z nás činí otroky, nejsme svobodní, musíme podléhat nepřirozenému řádu, který si společnost vytvořila. I demokracie, která vyžaduje občanství, není přirozená: chce, aby člověk zapřel sám sebe a klidně pro ni obětoval život, majetek… (být dobrým občanem může znamenat i třeba dát život za vlast). Přirozené je přece snažit se zachovat si svůj vlastní život.

Podle jeho názorů člověk přirozený (tedy nezkažený společností a vychovávaný v souladu s přírodními zákony) si je s ostatními roven.

Pedagogické názory

Cílem výchovy je podle Rouuseaua vychovat člověka k tomu, aby se stal člověkem. (tedy ne k tomu aby měl práci, byl králem nebo knězem, aby dokázal vydělat peníze… ale aby naplňoval svoji lidskou podstatu). Výchova nemá vychovávat k jednotlivostem, ale měla by mít univerzální charakter.

Základní zásady výchovy:

Výchova by měla probíhat stranou od zkažené společnosti (tak aby hoch nenavykl špatným návykům, dříve, než se naučí sám se jim ubránit), tedy ideálně na venkově v blízkosti přírody. Výchova probíhá individuálně v rodině, ne ve skupině s jinými dětmi.

Výchova by měla být přirozená: Tedy měla by respektovat přirozené potřeby dítěte (včetně potřeby lásky) (př: malé dítě potřebuje pohyb – nedržme jej svázané v zavinovačkách), věkové charakteristiky dítěte i jeho osobnost. Rousseau chce, aby rodič ponechával dítě se rozvíjet bez výchovných zásahů (tedy nechat jej aby si hledalo svou přirozenou cestu)a pouček co nejdéle, není-li nutné zasáhnout (bezpečnost, ohrožení života). Tvrdí že je potřeba, aby se dítě od malička setkávalo i s obtížnými situacemi , které přirozeně vzniknou (rozbije si koleno, pohádá se…) tak, aby se je učilo zvládat a že tedy není vhodné snažit se dítě od všeho jen „uchránit“.

Měla by probíhat ve svobodě a ze svobodné aktivity: Nejlepší je dát dítěti svobodu a volnost: možnost být venku, možnost cokoli dělat, zkoušet, aniž by činnost dítěte byla omezována nějakými nepřirozenými pravidly, tvrdou kázní apod. I svoboda je však omezená, proto, pokud dítě narušuje svobodu jiných (například chce po nás něco, co víme, že nutně nepotřebuje, nebo co mu nemůžeme dát) nejsme povinni mu vyhovět, naopak měli bychom pevně stát na svém.

Učení probíhá vlastní zkušeností z následků nějakého jednání: Pokud dítě rozbije okno, ponechá vychovatel nějakou dobu okno rozbité a dítě samo zjistí nepohodlí pokoje s rozbitým oknem, případně mu vychovatel přidělí na čas pokoj bez oken, až dítě samo přijde na nápad, že se zaváže dávat pozor, aby okno nerozbilo. Rousseau je výrazně proti používání jiných odměn či trestů, než které jsou přirozeným následkem – učí člověka využívat a zneužívat výhod odměn nebo se vyhýbat trestům, místo aby mu pomáhaly v učení.

Inspirace

Mohl by být vztah vychovatele a žáka jiný než vztah pán a sluha (otrok)? Mohl by být partnerský? Co by to přinášelo?

Je dobré učení odměňovat a trestat? Pomáhá to učení?

Když se učíme, protože chceme je to lepší, než když se učíme, protože to po nás chce někdo jiný? A v čem? Proč?

Když budeme svobodní ve svém učení, naučíme se všemu, čemu opravdu potřebujeme?

V čem jsou výhody a nevýhody učení se z vlastní zkušenosti?