Pedagogika

Je věda o výchově a vzdělávání (edukaci).

To znamená, že pedagogika není výchovou a vzděláváním ale zajímá se o to, jak edukace probíhá. Co všechno je její součástí.

Věnuje se

• edukačnímu procesu (kde probíhá, jak probíhá, za jakých podmínek)
• cílům a efektům vzdělávacího procesu

Věnuje se  také institucím, které souvisejí se vzdělávacím procesem (nejen školy,ale také rodina, ministerstvo, mezinárodní organizace...) – ty jsou využívají poznatky pedagogiky ale jsou také zkoumány, porovnávány. K tomu například slouží ped. disciplíny vzdělávací politika a komparativní (srovnávací) pedagogika.

Pedagogika patří k tzv. sociálním vědám neboli vědám společenským. Patří sem kromě pedagogiky např. studium dějin, filozofie, sociologie, psychologie.  Tyto vědy se věnují společnosti, která je proměnlivá. Z toho důvodu nelze vždy stanovovat jasná a pevně platná pravidla a principy, tak jak tomu bývá například u přírodních věd (fyzika, matematika, chemie, biologie).

Termín pedagogika pochází z řeckého pais – dítě, agein – vésti, paidagogos byl ve starém Řecku otrok, který se věnoval dětem.

Pedagogika a její disciplíny

Pedagogika se skládá z mnoha různých disciplín. Pedagogika je tedy systém vědních disciplin, které spolu souvisí a navazují na sebe.

Disciplíny můžeme dělit a řadit podle různých kritérií. (Například dle věku, dle oblastí…) Zde uvedeme dělení na disciplíny obecné, specializované a hraniční. Disciplín je mnohem více, zde uvádíme nejvýznamnější.

Discipliny obecné

Věnují se obecným jevům edukace. To znamená, že se věnuje jevům a tématům, která se objevují ve většině edukačních procesů. Například vztahu vzdělavatele/vychovatele (edukátora) a vzdělávaného/vychovávaného (edukanta), Věnuje se průběhu edukačního procesu (co se děje, když se učí, jaké jsou pro to používány metody, učebnice, jak výuka probíhá, jaké jsou cíle výuky aj.)

Dějiny pedagogiky a dějiny školství: Zabývají se historií školství (jak se dříve vzdělávalo, jaké byly učebnice, kolik bylo dětí ve třídě apod.) a historií pedagogiky (významné osobnosti, které ovlivnily pedagogické myšlení a jejich myšlenky, knihy – například Komenský, Aristoteles…).

Obecná pedagogika: Vysvětluje základní pojmy jako výchova, vzdělání, učivo, edukant, edukátor, vymezuje předmět pedagogiky a systém pedagogických disciplin.

Filozofie výchovy: Každý filozofický směr má jinou představu o tom, jaký je smysl edukace, co by mělo být jejím cílem, obsahem a jak k tomu dospět. Filozofie výchovy se věnuje filozofickým otázkám výchovy, hodnotám výchovy (například otázky: Je cílem výchovy člověk dobrý? A co to znamená, že je člověk dobrý? Že pomáhá ostatním? Nebo že mnoho zná? Že chrání slabší? Že dokáže říci svůj názor a stát si za ním?).

Srovnávací pedagogika: Zkoumá (srovnává), jak se liší proces edukace v různých školách, ale i státech a jak se liší výsledky nebo naopak v čem jsou stejné.

Obecná didaktika: Slovo didaktika je odvozeno od slova, které znamená vyučovat, učit. Je to tedy disciplína, která se zabývá přímo výukou a učením. Zkoumá, jakými způsoby se vyučuje, jaké jsou pro to používány metody, formy, prostředky. Můžeme si ji shrnout pod otázku Jak vyučovat.

Specializované discipliny

Věnují se nějakým specifickým tématům a oblastem v pedagogice. Tedy oblastem, o kterých nehovoří žádná obecná ani jiná disciplina.

Speciální pedagogika: Zabývá se edukací osob se specifickými vzdělávacími potřebami (zrakově, sluchově postižení, mentálně a tělesně postižení, poruchy učení, ADHD, mimořádně nadaní…)

Sociální pedagogika: Zabývá se otázkami vlivu prostředí na jedince a věnuje se situaci a edukaci osob se sociálním znevýhodněním (poruchy chování, dysfunkční/=špatně fungující/ a afunkční/=nefunkční/ rodiny, osoby užívající psychotropní látky, přistěhovalci, různé etnické skupiny, výtržníci, osoby bez domova, prostituující mládež…).

Oborové a předmětové didaktiky: Zabývá se otázkou jak učit konkrétní předměty či obory (jak učit matematiku, fyziku, dějepis…).

Pedagogika volného času: Zabývá se zařízeními pro edukaci ve volném čase (ZUŠ, Dům dětí a mládeže-DDM, Zájmové organizace-pionýr, skaut, Brontosaurus, sportovní oddíly ale také zábavná centra, bazény, knihovny, lanová centra…).

Předškolní pedagogika: Zajímá se o otázky edukace dětí před vstupem do základní školy.

Andragogika: Věnuje se otázce vzdělávání dospělých.

Gerontopedagogika: Zajímá se o to, jak edukovat osoby v důchodovém věku.

Mediální pedagogika: Řeší odpovědi na otázku, jaký vliv mají média na výchovu a jak je možné je využít v pedagogickém procesu.

Hraniční discipliny

Jde o disciplíny, které čerpají své informace zároveň z pedagogiky, ale také z jiného vědního oboru (psychologie, politologie, biologie…). Tyto disciplíny také ukazují, jak využít poznatky jiných věd pro pedagogickou praxi.

Pedagogická psychologie: Disciplína, která přináší poznatky z psychologie do prostředí výchovy a vzdělávání. Např. poznatky psychologie o tom, jak se člověk učí, přenáší do výchovně vzdělávacího procesu. Věnuje se procesům učení a výchovy a jejich vlivu na jedince.

Ekonomie vzdělávání: Věnuje se otázkám financování školství, efektivitě vynakládaných finančních prostředků, vztahy mezi vzděláním lidí a uplatněním na trhu práce…).

Sociologie výchovy: Věnuje se otázkám, jak funguje výchova v rámci celku společnosti. Zabývá se například vlivem výchovy na společnost a společenské změny. Tedy jak ovlivňuje výchova společenské procesy a jak společnost ovlivňuje výchovu.

Vzdělávací politika: Disciplína věnující se otázkám jak vytvářet vzdělávací systémy. Tomu se věnují ministerstva a parlament (národní rovina) krajských úřadů (regionální rovina) aj. Jde například o vytváření standardů (co by žáci měli umět), stanovení cílů vzdělání v daném státě, tvorbu vyhlášek a zákonů v oblasti vzdělávání…

Pedagogika jako normativní a explanativní teorie

Pedagogika jako normativní teorie – jaké to má být

Pedagogika dlouho stanovovala zejména normy ve vzdělávání. Tedy určovala, k čemu by měl být člověk vychováván (Př. v antice k duševní i tělesné rovnováze, ve středověku k víře v boha, v současnosti k uplatnění na trhu práce). Abychom mohli vzdělávat a vychovávat, je potřeba mít představu o tom, kam chceme vychovávaného směřovat. Pedagogika jako normativní teorie tedy vždy stanovovala to, co má být, jakým směrem má být člověk vychováván – určovala, co je dobré a co špatné. Pedagogika jako normativní teorie hodně vycházela z filozofie a z etiky (teorie mravnosti).

V názoru na to, co je dobré a špatné, se však mnoho osob liší, a nelze jasně stanovit, který z pohledů na cíl edukace je ten správný. Z tohoto důvodu vznikl nový pohled na pedagogiku:

Pedagogika jako explanativní teorie – jaké to je

V tomto pohledu jde o to, aby pedagogika popisovala (explanace= popis, vysvětlení) nikoli co má být, ale co opravdu reálně je, co se opravdu děje. Měla by popisovat realitu. Popisuje, co se v procesu edukace děje, co je jeho součástí, jaké jsou formy edukace. Pokud totiž pedagogika popíše proces výchovy a vzdělávání, je pak jednodušší stanovovat, co má být. (Když víme, co žák umí, lépe se nám stanoví, co se ještě má naučit apod.).

Výchova a její význam

Výchova je proces, kdy vychovatel záměrně působí na vychovávaného, rozvíjí jeho osobnost jako celek. Tento proces probíhá v průběhu celého života, kdy úlohu vychovatele jedinec postupně přebírá a pokračuje sebevýchovou.

Termín socializace znamená vrůstání do společnosti, přijímání společenských norem. Jedinec se socializuje prostřednictvím všech vlivů, které na něj působí z okolí. Jedním z nich může být i výchova. Od výchovy se liší v tom, že socializace může být i nezáměrná, je tedy spíše nadřazeným pojmem než slovo výchova.

Význam výchovy:

Výchova je jedním ze tří hlavních faktorů ovlivňujících vývoj jedince. Jsou to:

• dědičné faktory
• prostředí (přírodní, sociální, rodinné)
• výchova

Negativní vliv jednoho faktoru může vyvážit pozitivní vliv faktorů ostatních (například nedostatek v mentálním vývoji jedince způsobený dědičností, může do jisté míry kompenzovat funkční rodinné prostředí a kvalitní výchova.)

Výchova má vliv nejen na jedince, ale také na společnost. Společnost jedince vychovává a tato výchova pak silně ovlivňuje, jak se daná společnost bude chovat jako celek (jak se bude dívat např. na otázku rozvodů, jak bude přijímat osoby z jiných národů mezi sebe apod.)

Znaky výchovy

-záměrnost (je sledován nějaký záměr, cíl)

-výchova se postupně přeměňuje v sebevýchovu

-vedení autoritou

-působení na celek osobnosti (všestrannost)

-probíhá v průběhu celého života

Žák jako objekt x subjekt edukace

S vývojem pedagogiky se měnil i pohled na to, jaká je pozice edukátora (pedagoga, vychovatele) a edukanta (žáka) ve výchovně-vzdělávacím procesu.

Na počátku 20. století převládala představa, že pedagog je osoba, která má vychovávaného vychovat. Osobnost žáka však v této představě nehrála žádnou roli. Dítě bylo přirovnáváno k surovému – nezpracovanému drahému kameni, který pedagog svou prací obrousí a vytvoří z něj tak drahokam. V této představě jde o to, že žák nemá na své výchově žádný podíl, je pouze objektem – věcí edukace.

Moderní pedagogika přišla s představou, že žák je samostatná osobnost, která svoji výchovu může ovlivnit. Není jen pasivním příjemcem výchovy – nenechává se jen „obrousit“, ale sám na své výchově pracuje. Žák je v tomto případě subjektem (činitelem) edukace – sám se na své výchově podílí.