Reformace (16. Stol – cca 1500-1600)

Charakter období:

Ve světě vzniká množství různých církví s reformními snahami – protestanté. Mezi ně patří Lutheráni, Kalvinisté, Čeští bratři, anglikánská církev. Reformní snahy vznikaly již dříve (J. Viclif, J. Hus, avšak v tomto století probíhal jejich největší rozvoj).

Tato doba je charakteristická spory mezi katolíky a protestanty.

Luther vyhlásil povinnost zakládání škol a posílání dětí všech poddaných do škol – ve kterých se mělo učit denně 1-2 hodiny a to: náboženství, čtení, psaní, zpěv.

Vzdělání mělo 2 cíle: vzdělání pro povolání a pro zbožnost ve smyslu luterské víry.

Jako reakce na reformační snahy o proměnu církve v r. 1534 je založen Jezuitský řád (zakladatel Ignác z Loyoly).  Ten se v následujících století totiž věnuje rekatolizaci (tj., návratu katolické víry) v oblasti Evropy, a to zejména pomocí vzdělávání: zakládají veřejné bezplatné řádové školy. Učitel úpracuje se žáky individuálně, snaží se jim porozumět, nepoužívají tělesné tresty jen slovní důtky.

Víra v rozum -Racionalismus (17. Stol)

Charakter období

Evropa po té, co prošla několika náboženskými otřesy, hledá cestu jak se vymanit ze sítí náboženství: rozvíjí se věda, snaha o poznání skrze rozum, ne skrze víru. Ve Francii tak vzniká směr nazývaný Racionalismus. Jeho představitelem je René Descartes a jeho okřídlená věta: cogito ergo sum: myslím tedy jsem.

Polovině Evropy vládnou Habsburkové  - zde jsou pouze katolíci, druhá polovina je protestantská. V habsburské části probíhají rekatolizační snahy – formou jezuitského řádu a r. 1628 – obnovené zřízení zemské znemožňuje v Čechách pobyt protestantů (a tedy i J. Komenského). Během 17. století probíhá Třicetiletá válka. Tato válka rozděluje Evropu: je vedena mezi Švédskem a protestantskou Evropou (západ) a katolickou Habsburskou monarchií(východ). Evropou se prohání mor. Válka se tvrdě podepisuje na obyvatelstvu zemí – během války přichází o život polovina všech mužů a třetina všech žen, země jsou zpustošené, je nedostatek jídla.

V 18. Století vzniká osvícenecké hnutí, které odmítá náboženský pohled na svět. Do popředí vnáší rozum, vzdělanost. Toto hnutí souvisí s francouzskými revolucemi – snaha o vznik demokratického státu, ve Francii vzniká spolek encyklopedistů, kteří se snaží šířit pomocí encyklopedií rozumové poznání. Souvisí také s osvícenským absolutismem (Habsburkové) který požadoval reformy, modernizaci – změny oproti předchozímu řádu.

René Descartes (1596-1650)

Je představitelem racionalismu (snaha o poznání světa skrze rozum). Kritizuje knižní učenost, studium klasických jazyků (latina, řečtina) vnímá jako prakticky neužitečné. Chce, aby člověk poznával svět pomocí přesného vědeckého pozorování přírody. Podle něho je cílem vědění ovládnutí přírody.

Francis Bacon (1561-1626)

Podobně jako Descartes usiluje o to, aby věda byla založená na reálném studiu přírody – pomoci tzv. Induktivní metody. Snaží se oddělit náboženství – víru od vědy. Chce, aby zdrojem všech poznatků bylo to, co vidíme slyšíme, hmatáme – tedy reálné smyslové poznání a nikoli myšlenkové konstrukce, které se nezakládají na reálném pozorování a zkoumání, ale na informacích z knih (často z bible). Této filozofii, která zakládá na tom, že poznání by mělo pocházet ze smyslových vjemů, se říká senzualismus. I Bacon věří, že pokud se budeme zaměřovat na naše rozumové poznání, pak můžeme ovládnout přírodní síly.

V otázkách výchovy požaduje, aby se vyučovalo postupně směrem od známého k neznámému, chce aby žáci byli iniciativní a přemýšleli nad informacemi a aby výuka z tohoto přemýšlení vycházela. Tedy aby se neučili nazpaměť ale vycházeli z vlastního přemýšlení a rozvíjeli jej.  Škola by měla učit skrze smyslové poznání – i zde chce aby žáci poznávali věci skrze pozorování skutečného světa a neučili se jen informacím z knih.

Inspirace:

• V čem je jiné, pokud si informaci pouze přečtu z knihy, a pokud si ji mohu ověřit na vlastní oči, mohu si na ni sáhnout a prozkoumat?
• Pokud chci podávat informace, je důležitější říci názor, nebo vědecky zjištěná fakta o nějakém jevu?

--------------------------

Zdroje:

• JUN, Vladimír Jůva sen. Stručné dějiny pedagogiky. 4., rozš. vyd. Brno: Paido, 1997. ISBN 80-859-3143-5.
• ŠTVERÁK, Vladimír a Milada ČADSKÁ. Stručný průvodce dějinami pedagogiky. 2. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 1999, 98 s. ISBN 80-718-4797-6.
• ŠTVERÁK, Vladimír. Dějiny pedagogiky I., Praha:SPN 1983.